Naše politická reprezentace se stává ostudou naší společnosti. Nejen, že z našeho politického prostředí jako by se stále silněji vanul zápach korupce. Ale nyní se podařilo našim politikům ztratit důvěru evropanů ve schopnosti naší země a naši společnost v očích našich sousedů ponížit. Dále se jim podařilo uprostřed nejisté globální hospodářské situace znervoznit investory a tím prohloubit možné potíže ekonomiky, která je vůči globálnímu světu tak otevřená. (a tím si zahrát s vytvořením desítek tisíc nezaměstnaných). Jestliže už dříve jsme cítili vůči našim evropským sousedům určitý pocit méněcennosti, tak nyní je o to více oprávněnější. Protože každá země má takovou politickou reprezentaci jakou si zaslouží. Koneckonců nenarostl by naší opozici hřebínek natolik, pokud by díky významnému přispění velice hloupého demagogického tématu zdravotních poplatků nezvítězili drtivě krajské volby.
Nicméně co s tím jako občané tohoto státu můžeme dělat? Můžemne to ponížení sledovat v televizi jako by to byl fotbalový zápas, který jsme prohráli, Trocha smutku, ale pak televizi vypneme a půjdeme s dětmi okopávat na zahrádku jahody, jak nás to naučili naši rodiče. A kontrolovat politiky? Snad jen zanadávat si v hospode na to jak jsme vlastně bezmocní a jak se nemůže nic změnit. Mudrovat o Georgesovi Orwellovi a s pragmatickým podezřením a smíchem koukat na jakéhokoliv snílka, který má sen o tom, že jednou budeme mezi evropskými národy plně respektováni a nebudeme se muset stydět, že jsme češi.
Je pravda, že asi nikdy nebudeme naše názory prosazovat tvrdě a krvavě a může to být jeden charakter češství, na který hrdi být můžeme. Přesto však, domnívám se, máme za povinost něco dělat. Je to povinost, kterou máme vůči naší historii (pokračovat v úsilí těch co pokládali za naši generaci své životy a svou svobodu) tak i budoucnosti (ve smyslu vyvarování se chyb, kterých se generace před námi dopouštěly) . Otázka je však jak? Vstoupit do politiky a stát se tam profesionálem?
Osobně se domnívám, že hlavní problém je ten, že současný volební systém je nastaven tak, že nahrává lidem s ostrými lokty, vůlí populistického demagoga a bez odpovědnosti ke společnosti a lehce zkorumpovatelným. Nějaké demokratické instituce jsme si sice díky sametové revoluci vytvořili, ale naše společnost jako by v nich byla jaksi ztracená. Jakoby stále ještě nebyla „emancipovaná“ pro to žít v demokracii. Domnívám se, že v takovém prostředí, i přes existenci demokratických institucí, dochází k odcizení politiky od společnosti, které pak vede ke korupci a tak nezodpovědným a hloupým krokům našich politiků, jakého jsme nyní svědky.
S takovým názorem ovšem vstup do současné politiky může být kvalifikován podobně jako vstoupit do KSČ v osmdesátých létech. Hrozí zde to, že se nově vstoupivší nechá mocí zkorumpovat a pro zemi se vlastně nic nezmění.
Naši předchůdci nebyli velcí válečníci (myslím v té moderní době). Přesto nám zde zanechali nástroj, nad kterým není od věci se zamyslet. Chartu 77. Politický nástroj, který se ukázal být velmi funkčním pro zvelebování české politické kultury v sedmdesátých a osmdesátých letech. Pod Chartou si představuji takovou platformu, kde se mohou rodit politické názory lidí, kteří nejsou politici, a kteří nemají ambice stát se profesionálním politikem. Minimálně nikoliv tím současným. Lidé, kteří pracují v různých oborech lidské činnosti. Takoví, které politika neživí a dělají to pouze jako určitou zájmovou aktivitu a cítí to jako odpovědnost vůči společnosti. Platforma lidí, kteří nechtějí jen plácat u piva, ale mít i jistý politický vliv a tak stavět mantinely profesionálním politikům.
Nejednalo by se o politickou stranu, protože by zde neexistoval jeden názor a cílem by nebylo usilovat o křesla v parlamentu. Ta platforma by zde byla pro diskuzi mimo parlament a hlavně vzájemné vzdělávání se. Navíc by ovšem tato platforma usilovala o určitý politický vliv. (například pokud by politici dělali takové nesmysly jako nyní, tak by se zorganizovala protestni manifestace). Právě charakter toho, že by se jednalo o diskuzi mimo parlament by zajišťovala nezávislost na politické moci. Jednalo by se o společenský prostor mezi hospodou a parlamentem. To by jí umožňovalo fungovat jako opozice politického systému samotného. V současnosti, domnívám se, by se mohla zabývat takovými tématy jako optimální volební systém pro postrakouskouherskou a zároveň postkomunistickou zemi, případně jakým způsobem dosáhnout snížení míry korupce státní byrokracie a politiky.
Lidé sdružení v Chartě by své názory publikovali jako členové Charty a tím by se Charta dostávala do společenského povědomí a zároveň by se tím odlišovala od klábosení u piva (byť v moderní době přes internet) Charta by fungovala jako otevřená instituce a jako instituce by si postupně vytvářela vlastní systém fungování. Její hlavní pilíře by byly svobodná diskuze a přednášky na různá společenská témata, organizace manifestací a tím udržování určitého stupně aktivity a politické gramotnosti české společnosti.