Před 20 lety jsme vstoupili do demokratického věku. Svoboda zajišťovat si vlastní živobytí, svoboda poznávat a získávat zkušenosti v zahraničí, svoboda zvolit si vlastní politickou reprezentaci… To vše se stalo běžné. Svobodu jsme získali, a co dál? Když je svoboda běžná, můžeme k ní být lhostejní?
Naše sny ze dnů sametové revoluce narazily na realitu. Naše zdroje na vlastní živobytí či cestování jsou omezené, zatímco možnosti jsou nedozírné. Politická reprezentace je neprůhledná a běžnému člověku tak vzdálená, jako by se od dob totalitních až zase tak moc nezměnilo.
…Soused, i když se ve škole učil hůře než já tak zbohatl a je všemi obdivován a já jen dřu bídu a z rozmanitých možností co se nabízejí nemám nic. A zatímco on si kupuje nesmyslně drahé auta a milenky, já kdybych měl peníze tak bych společnost obohatil svou intelektuální kapacitou a jistě mnohem morálnějším postojem než má můj soused…
Jsme bezmocní? Projevuje se svoboda jen skrze porušení etických pravidel?
Svoboda je jedna stránka demokracie. Druhou stránkou je moc (či respekt, chcete-li). Je moc protikladem svobody? Nebo je to realita svobody?
Tak jako člověk naráží v plném obchodě různých zboží na limit své peněženky, tak ve svobodě naráží na moc. A tak jako se člověk musí naučit žít ve světě „konzumního ráje“, musí se naučit žít ve světě svobodné volby a reality moci.
Prvním krokem projevu svobody je vyslovení názoru. Druhým krokem je prostřednictvím dialogu získat pro svůj názor respekt, nejprve před sebou samým, pak před veřejností. Nadchnout sebe sama a posléze veřejnost pro svou myšlenku – ať obchodní nebo politickou či jinou. Stát se mocným, tedy respektovaným vůdcem těch nadšených pro danou myšlenku a umět respekt vůči této myšlence předávat. A tak znovu a znovu nastolovat ve světle neustále odkudsi přicházejících nových zkušeností soutěž různých názorů na úspořádání společnosti a světa.
Když se však koukneme kolem sebe, co vidíme? Svobodu, projevující se negativní volbou ze strachu. Volíme ze strachu, že nám buď někdo odejme naše jistoty nebo volíme ze strachu, že se opět vrátí totalitní režim. Volíme, případně se vzdáváme volby, ze strachu před změnou. Jakoby právě na tomto strachu byla založena moc v naší společnosti.
Hovoříme o ztracených hlasech, když někdo zvolí malé strany. Jakoby volit malé strany a nevolit vůbec bylo rovnocené. Není právě toto důkazem velmi hlubokého úpadku svobodných voleb jako takových? Hovoříme, že nejlépe fungující demokracie je taková, kde existují jen dvě strany – levice a pravice. Není ovšem toto ta největší demagogie, jakou je možné o demokracii vymyslet?
Naštěstí pokud se podíváme na realitu naší společnosti ještě jednou, vidíme jeden zvláštní pohyb, kdy se začínají ve stále větším množství objevovat kritici současné společnosti. Začínají bez ostychu vyslovovat své názory. Někteří zástupci nově nastupující střední generace, kteří nemají respekt vůči současným velkým stranám si zakládají nové politické strany a získávají postupně stále větší množství obdivovatelů. Zástupci nejmladší politicky aktivní generace se letos projevili házením vajíček na osoby ztělesňující současný úpadek demokracie.
Dostává se naše společnost po 20 letech do nové fáze demokratického procesu? Znamená to, že demokracie u nás přecejen žije, společnost přecejen není tak lhostejná jak by se na první pohled mohlo zdát a získává tak vlastní historické zkušenosti?