Zaujaly mě dva aspekty:
Jednak, jestliže ČSSD předpokládá, že existuje skupina lidí, která krizi nezavinila, implicitně tak předpokládá, že existuje skupina lidí, která krizi zavinila. A tato skupina, zdá se, by měla být potrestána tím, že by měla nést náklady utrácení státu v režii politické reprezentace ČSSD. Vždy jsem si myslel, že strany, které rozdmýchávají skupinovou nenávist jsou strany s komunistickým či fašistickým zaměřením, ale po přečtení hesla ČSSD mi přijde, že i z něj mírně zavání skupinová nenávist.
Druhý aspekt, který mě zaskočil je, kde bere ČSSD jistotu toho, kdo krizi zavinil? Z textů na internetových stránkách ČSSD je možné se dočíst, že krize přišla ze zahraničí a my jako malá země ji musíme odtrpět a pomocí vládních stimulů snížit negativní dopady. Ale co když krize nepřišla ze zahraničí? Co když lze hledat příčiny krize v morálním selhávání celé euroatlantické civilizace, jejíž jsme i my součástí?
Poslední velká krize byla ve třicátých letech. Způsobila ohromné škody světového významu, nechala vyrůst fašismus, socialismus a nastavila v Západní Evropě novou sociálně liberální formaci, kde se krizím čelí anticyklickými politikami státních či ústředních instutucí a kde stát vystupuje v případě krize jako zachránce, investor, věřitel, znárodňovatel a problém jednoho sektoru či jen jedné firmy solidárně přesouvá na bedra celé společnosti. Západoevropská sociálně liberální formace se zdá na první pohled jako to nejlepší co z Velké hospodářské krize vzešlo. Ale co když tato formace způsobuje erozi základních morálních principů, ze kterých moderní evropská společnost vzešla – svoboda jednotlivce ve smyslu vlastní odpovědnosti za své činy.
Co když fakt, že stát převzal v posledních 70 letech funkci poměrně úspěšného stabilizátoru hospodářství a podněcovatele nekonečného hospodářského růstu za každou cenu, vytvořil ve společnosti „umělý optimismus“ – představu, že už umíme čelit krizím, a že už bude jen lépe, že bezpracné zisky v budoucnosti budou větší a větší a mohou klidně platit i současnou spotřebu. Když nastane problém, stát – naše jistota – to vždycky zařídí.
Postupné nadměrné zadlužování se stalo běžnou normou jak v USA, tak v Evropě. Nadměrně se zadlužovalo jak obyvatelstvo, tak firmy, ale také státy. V České republice byla situace mírně odlišná. Do západoevropské sociálně liberální formace jsme vstoupili teprve nedávno a nějakou dobu jsme se „umělému optimismu“ bránili. Přecejen jsme díky svým historickým zkušenostem trošku skeptičtější v příjmání příliš optimistických tezí, díky čemuž se mimo jiné finanční krize České republiky téměř nedotkla (Pod pojmem finanční krize míním krachy bank, jejich nákladné zachraňování z důvodů neschopnosti splácet dluhy, atd..)
Hlavním propagátorem myšlenky o nekonečných budoucích ziscích, které zaplatí současnou nadspotřebu se u nás stala právě ČSSD. Právě za její vlády a to navíc v období hospodářské konjunktury stát spotřebovával někdy až téměř o 7% více než vybral na daních. Za pouhých pět let naše země pod vládou ČSSD ztrojnásobila státní dluh. Naštěstí na rozdíl od v současné době krachujícího Maďarska zdědila ČSSD po svých předchůdcích nízké zadlužení, ale v dynamice zadlužování si ČSSD mohla s maďarskými politiky téměř podat ruce.
(Ano můžeme říct, že ČSSD po svém nástupu v devadesátých letech řešila bankovní krizi a její finanční zatížení, na druhou stranu však ČSSD disponovala tučnými příjmy z privatizace.)
Pak si dáváme otazku, nejsou to právě voliči ČSSD, kteří stojí za příčínami současné krize? Pravě ti obyčejní lidé, kteří za líbivými hesly o sociální jistotě a spravedlnosti a oranžovými bilboardy nevytušili nezodpovědnost skupinky jednotlivců, kteří se pomocí populistických nereálných slibů snaží získat kontrolu nad státní byrokracií? Další otázka by mohla znít, kde se bere záruka, že ti obyčejní lidé, žijící uprostřed konzumního „blahobytu“ nejsou sami chamtiví a nenasytní?