Na první pohled by progresivní zdanění mělo nerovnosti snižovat. Bohatí přispívají relativně více než chudí a dochází tak k vyrovnávání příjmů. V krátkém období to určitě platí. Otázka je jestli tato krátkodobá výhoda není vykoupena dlouhodobými nevýhodami, které ve svém důsledku mohou vést až k rozpadu současné společenské organizace.
Progresivní zdanění jakožto součást hlavního proudu ekonomického myšlení je jedním z výdobytků hospodářské krize 30. let a mělo se původně jednat o nástroj automatické regulace hospodářského cyklu. Pokud se lidem dařilo více, než dovolovaly omezené zdroje společnosti, a příjem lidí narůstal, stát automaticky tento příjem odebíral a měl ukládat na horší časy. Na druhou stranu, jakmile přišla krize, příjem se snižoval a s tím zároveň i daňové sazby obyvatelstva. Stát se v takovém případě buď zadlužoval, případně měl využívat vytvořených rezerv z konjukturního období. Princip vyvažování bohatsví mezi dobrým a špatným obodobím je blahodárně zesílen i faktorem různých sklonů k úsporám u nízko a vysokopříjmových skupin obyvatelstva a dalšími efekty.
Vedle ekonomických argumentů lze pro progresivní zdanění nalézt také argumenty morální. Zde se jedná o „nespravedlivou“ distribuci štěstí, necháme-li surově působit zákony trhu. „Morálně vyspělé“ lidské společenství má představu, že může kruté zákony trhu pozitivně ovlivňovat.
Používání progresivního zdanění má ovšem i negativní efekty, které se projevují dlouhodobě. Dlouhodobě znamená, že se projevují "neviditelně" a dokud problém neohrozí samotnou podstatu organizace, není téměř žádná síla, která by jej začala řešit. Mezi dlouhodobé problémy progresivního zdanění můžeme zařadit například cykličnost státních rozpočtů, dále pak efekt postupného zvyšování daňové zátěže a třeba i efekt, který paradoxně zapříčiňuje prohlubování sociální nerovnosti.
Efekt cykličnosti státního rozpočtu
S růstem daňové progrese se státní rozpočet stává mnohem více náchylnější vysokým deficitům v případě hospodářské recese. Jakmile začnou klesat zisky a s nimi i příjmy bohatých, velmi rychle klesá daňová výtěžnost. Známým smutným příkladem takového efektu je současná Kalifornie. V kombinaci s vyšším dlouhodobým zadlužením může takový efekt způsobit bankrot státu a s ním rozpad rovnostářského systému a v konečném důsledku extrémní rozšíření nůžek mezi bohatými a chudými.
Efekt postupného zvyšování daňové zátěže
Progresivní zdanění byla myšlenka, která se velmi dobře prosazovala a rozšiřovala ve všech zemích euroatlantické civilizace. Politikové vzešlí z demokratických voleb však brzy objevili zázračnost progresivního zdanění. Díky inflaci a hospodářskému růstu dochází totiž neustále k poměrně rychlému růstu nominálních mezd. Díky růstu mezd dochází k automatickému zvyšování daní, aníž by se o tomto zvyšování muselo hovořit. Stačí jen nic nedělat a jednoduše neměnit úrovně mezd pro které platí různé sazby daně. Mluvit o zvyšování daní bývá obvykle velmi nepopulární, ale pokud daňové sazby rostou automaticky stačí o zvyšování daní jen mlčet. A mlčet je jednodušší než hovořit. A lépe se hovoří o nových neustále rostoucích státních výdajích než o zvyšování daní.
Zvyšování daňové zátěže snižuje flexibilitu společnosti a opět v extrémním případě jako je např. hospodářská krize může vést k rozpadu společnosti.
Efekt zvyšování nerovnosti mezi lidmi
Progresivní zdanění v podstatě nemusí vadit ani bohatým. Obzvláště pak manažerům velkých firem. Díky přirozené distribuci bohatsví dané trhem, mění progresivní zdanění pouze dynamiku hrubých mezd. A to tak aby poměr čistých mezd mezi nízko a vysokopříjmovými skupinami zůstal zachován. To je dosažitelné jen tehdy, pokud hrubé mzdy vysokopříjmovým skupinám rostou rychleji než těm nízkopříjmovým.
Problém ovšem nastává, když do nejvyšší daňové sazby začíná padat i střední třída. To se stane tak, že když se například 20 let nezmění nominální výše mezd, ze kterých jsou různé daňové sazby určovány. (příkladem je např. Rakousko, kde se na nejvyšší daňové sazby dostává už i ten, který dosáhne průměrné mzdy)
Takový systém začne generovat ještě větší rozdíly v příjmech lidí díky tomu, že různá dynamika různě vysokých mezd má určitou setrvačnost. Vysoké manžérské mzdy tak mají tendenci růst rychleji i poté co je na ně aplikována stejná sazba daně jako na mzdy středních vrstev. K udržení těchto nerovnováh přispívá i neefektivnost poloregulovaného hospodářského systému současných euroatlantických zemí.
Na první pohled velmi líbivý, sociální rovnostářství zajišťující nástroj může vést ve svém důsledku k ještě větší bídě chudých lidí. A to z toho důvodu, že koncept státu jakožto láskyplně věnujícího se rodiče či boha má své limity. A ty bychom měli promýšlet než se opět chytneme do pastí vodu kážících a víno pijících proroků.