A někdy si tak říkám, jaký asi může mít ten vietnamskej kluk příjem přepočtený na hodinu práce? Dosahuje vůbec státem stanovené minimální mzdy? Přemýšlí ten člověk o tom, že má „přirozené právo“ na určitý životní standard na různé státní sociální dávky, na státní důchod, na státní podporu v nezaměstnanosti? Že maximální pracovní doba je 8 a půl hodiny, že má nárok na půlhodinovou přestávku na oběd, že má nárok na „bezplatnou“ zdravotní péči, na „bezplatné“ vzdělání, na porodné, mateřskou dovolenou, rodičovskou dovolenou, že nemůže být jen tak bezdůvodně z práce vyhozen?
Jak vůbec ten člověk může žít tak „ubohý a nedůstojný“ život? A on se, věřte nebo nevěřte, navzdory svému děsivému údělu usmívá…
Je přece normální nechat se vodit za ručičku státem, využívat vše kde je možné něco urvat, když je to z „veřejných“ zdrojů. Je přece normální nestarat se o to, že státu narůstají dluhy a jednoho dne by to mohlo prasknout. Vždyť těm okolním státům v „nejcivilizovanější“ části světa také narůstají dluhy. Že by to někdy mohlo zbankrotovat? To nás přece nezajímá. Jak praví klasik -„v dlouhém období jsou všichni mrtvi“.
Ale co když to normální není? Co když je normální, že dlouhodobě existuje rovnováha mezi příjmy a výdaji? Co když mocenské prosazování nerovnováhy mezi příjmy a výdaji nejen, že normální není, ale dokonce je možné hovořit o částečném vykořisťování?
Co když je to tak, že „nejcivilizovanější“ část světa – Evropa a USA v současné době částečně drží svůj standard na úkor vykořisťování základních zdrojů z jiných zemí, Co když je to tak, že jí v poslední době z důvodu oslabovaní své moci zbývá postupné zadlužování? Co když je to tak, že se Evropané a Američané staly privilegovanou vrstvou v rámci světa a mohli tak po určitou dobu využívat zdrojů z celé planety. Co když si vytvořili ochraný sociální systém v němž se posléze staly otroky?
Jenže co když to celé prasklo s rozvojem internetu, snížením dopravních nákladů a rozšířením technologií do celého světa? Co když to celé prasklo právě díky silnému globalizačnímu trendu posledních 20 let?
Má naše planeta na to, aby každý ze 7 miliard lidí mohl mít stejný konzumní standard jako třeba průměrný američan? Pokud si všichni lidé na planetě budou nárokovat americký konzumní standard, pak musí zákonitě vzrůst cena základních zdrojů a energie
V takovém okamžiku ovšem naše privilegovaná euroatlantická vrstva má dvě možnosti. Buď bude zdroje pro vlastní použití bránit vojensky nebo přijde o své sociální standardy, protože rovnováha příjmů a výdajů je nemilosrdná. Ani jedno není dobrá vyhlídka ani důvod k smíchu.
Kdo potom žije důstojně a kdo má důvod k smíchu? My, stále ještě bezstarostně žijící, protože stále ještě máme svůj sociální stát nebo ten vietnamský kluk, co od nevidim do nevidim pracuje a hodnoty důstojnosti života nehledá ani v konzumu ani v „přirozených“ sociálních právech?