Jak vůbec došlo ke vzniku stranického systému? Od okamžiku, kdy je moc vládce omezena různými poradními orgány, začaly se jednotlivé skupinky vlivných lidí sdružovat podle svých názorů, aby je lépe mohli prosazovat. To je naprosto přirozené a bude to vznikat vždy ať už se jedná o strarověkou říši či středověký stát. Revoluční devatenácté století však přináší nový prvek – všeobecné rovné volební právo. Jedná se o systém, kdy do práce vládce může mluvit úplně každý a kdy vládce je v rukou každého. Na druhou stranu toto právo je vykoupeno tim, ze každý se stává otrokem takového systému a nezbývá mu než se mu podřídit. Jediná cesta jak docílit jakesi „kvazisvobody“ všech je, že různá politická hnutí se institucionalizují do politických stran a ovládnou tak na první pohled atomizovaný systém vzniklý všeobecným volebním právem.
Efektivita fungování politických stran souvisí s velmi dobře propracovanou organizací. Musí mít kvalitní management (ti co politickou stranu uvnitř ovládají) , dobrý produkt (stranická ideologie) a produkt se musí umět dobře prodat (propracovaný masový marketing). Úspěšnost si žádá efektivní vzájemnou koexistenci všech tří prvků. V podstatě je to podobné jako s firmou v soukromém sektoru. Co je ovšem rozdílné, že politické strany ovlivňují práva a svobody všeho obyvatelstva, narozdíl od firmy, která ovlivňuje možnost spotřeby nějakého statku či služby pouze ve svém odvětví.
Je zde také další velmi zajímavá odlišnost. Když dojde k soukromém sektoru k monopolizaci nějakého odvětví (nějakému odvětví dominuje jen několik málo firem) cítíme to jako nespravedlivé a neefektivní a domníváme se, že bychom takové odvětví měli regulovat. Máme za to, že spotřebitelé v daném odvětví jsou okrádáni na úkor managementu monopolních firem. V politickém systému stranických firem pocit toho, že nás někdo okrádá nemáme. Ba naopak mnoho lidí touží po vládě pevné ruky – jinými slovy touží po systému několika málo silných politických stran. Což je ovšem velmi zvláštní, protože v podstatě se jedná o to samé. Pravděpodobnost, že budou zneužívána práva voličů roste s koncentrací politických stran.
Problémy současných politických stran jsou následující. Za prvé snížená transparence, za druhé nebezpečí populismu:
Snížená transparence politického systému:
1/ Transparence se snižuje díky monopolizovanému politickému systému. To nahrává různým zájmovým skupinám, které se spolu s managementem politických stran podílí na politické moci. V hospodářství vzniká například sektor firem tzv. „too big to fail“ – firem chráněných před krachem ve veřejném zájmu. Tyto firmy pak snižují efektivitu systému a v podstatě omezují fungování volné soutěže ekonomických subjektů. Ekonomické teorie pak přestávají fungovat a stávají se pouze ideologickým nástrojem.
2/ Snížená transparence vede k tomu, že jednak právo není rovné pro každého, je nesrozumitelné a nespravedlnosti, které přirozeně vznikají, nemají tendenci se rychle opravovat. Jinými slovy existují privilegované skupiny, které z nerovnováhy práva žijí. (příkladem mohou být exekutorské aféry)
3/ Obyvatelstvo, ačkoliv může volit, na své právo rezignuje a v podstatě jej deleguje komusi neurčitému, ve víře že to snad nemůže dojít až tak, že by bylo omezováno na dalších právech. Co to znamená, když lidé v demokratické zemi delegují svá práva na "někoho" jsme si mohli povšimnout v Německu v 30. letech, případně v naší domácí historii po osmačtyřicátém.
Nebezpečí populismu
1/ Masový marketing používaný v politických kampaních vede k populismu. Jedním z nejnebezpečnějších populismů je myšlenka o odebírání bohatsví úspěšným lidem a přerozdělovat mezi méně úspěšné. Na první pohled je to tzv. „sociálně spravidlivé“. Na druhý pohled už to tak spravedlivé není. Systém vede k nárůstu černých pasažerů a snížení motivace pracovat. Celkově to znamená, že pokud systém zároveň nesníží spotřebu zboží a služeb, tak někde musí vzniknout automaticky závazek. Závazek se může projevit buď v přímém zadlužení, nebo drancování obyvatelstva v slabších sousedních zemích či drancování přírody. Ať tak či onak, to co na první pohled vypadá jako spravedlivé vede ve svém důsledku k mnohem větší nespravedlnosti a proto je tento populismus velice nebezpečný.
2/ Ještě nebezpečnějším populismem než „jánošíkovství“ je ideologie a nekonečném hospodářském růstu zajišťovaném politickou mocí. Hospodářský růst tažený technologiemi, specializací a zvýšenou produktivitou je přirozenou vlastností ekonomického systému a není důvod proti tomu brojit. Problém ovšem nastává, pokud se hospodářský růst stane cílem politickým a potažmo celospolečenským. To je pak nebezpečná ideologie podobná ideologiím nacionalismu, komunismu, či jiným ideologiích slibujících ráj na zemi. Obzvláště pokud se vše ostatní jako například svoboda a práva jednotlivce této ideologii podřizují a růstu je dosahováno za cenu zotročování obyvatelstva v jiných zemích či drancování přírody. Je dost možné že naši potomci budou na naši dobu koukat ze stejným zděšením jako my koukáme na procesy s Miladou Horákovou. Soutěžení různých zemí v ekonomickém růstu je možné připodobnit soutěžení v jaderném zbrojení za studené války.
Jeden možný návrh řešení?
Napadá mě jedno následující řešení, které souvisí se změnou jak parlamentního uspořádání tak se změnou volebního systému. Jedná se o řešení, které by politický systém přiblížilo více k přímé demokracii při zachování dobrých vlastností demokracie zastupitelské:
Parlament by měl být rozdělen na dvě komory. Jedna komora by řešila všechny otázky týkající se rozpočtu státu. Její hlavní funkcí by bylo kontrolovat státní peníze. Druhá komora by řešila všechny ostatní zákony. To znamená vše co by se netýkalo rozpočtu.
S každou komorou by byl spojen odlišný volební systém. Komora kontrolující státní peníze by byla volena váženými hlasy, kde vážení by souviselo se zaplacenými daněmi. Tak by se zvýšila transparence a snížil vliv populismu, zvýšil se tlak na efektivnější zacházení se státními penězi.
Druhá komora by byla volena na základě všeobecného volebního práva, ale základní rozdíl od současného parlamentu by spočíval v tom, že tato komora by byla mnohonásobně větší než dnešní parlamenty. Například tak, aby na každých 1000 voličů připadal jeden zástupce. Takový zástupce by byl volený na jeden rok a to většinovou volbou a mohl by být volen mnohokrát za sebou do té doby, než by se mezi tisíci voliči objevila nová osobnost. To znamená, že v České republice by existovalo zhruba 8 tis volebních okrsků takových zástupců. V době internetu něco takového není problém.
Těchto 8 tis vyvolených zástupců by ze svého středu zvolili vládu, která by na jedné straně kontrolovala činnost státní byrokracie a na druhou stranu by byla sama kontrolována jak první tak druhou komorou parlamentu. Vládá sama by mohla mít mandát na delší období než jeden rok.
Takový systém je v podstatě hybridem mezi přímou a zastupitelskou demokracií. Snižuje význam existence politických stran, zvyšuje odpovědnost jednotlivých politických osobností a přibližuje se k prastarému systému jednoho vládce omezeného parlamentem vyvolených.
Závěr
Nechci tvrdit, že můj návrh řešení je jediný správný, pouze chci říct, že vůči stranickému systému existuje možná alternativa a možná je lepší než alternativa představovaná nacionalistickými či komunistickými stranami.